SOUMRAK MALÝCH LESNÍCH ZÁVODŮ?
Milí příznivci TEMPO MAKERS 🙂
Asfalt patří autům, lesní cesty běžcům. Tuto „moudrost“ slýchávám již několik let. Jiné lidové rčení praví – někdo má rád holky, jiný zase vdolky. Mezi běžci jsou dva tábory. Jedni jsou vyznavači běhání na silnici, respektive asfaltu a druzí zase nedají dopustit na pohyb v lesním prostředí. Neexistuje statistika, která by nějak vyjadřovala přesný poměr vyznavačů rozdílného běhání.
Nastupující léto nás nutí nevystavovat se sluníčku a záměrně si hledáme cesty v lese, kde se ukryjeme před mnohdy velmi bodavými slunečními paprsky doprovázeny vysokou teplotou, které nám berou příliš mnoho sil. I otrlí silničáři najednou zamíří do lesa. Ten přece jen nabízí příjemnější prostředí. Přestože teplota vzduchu není zase až o tolik nižší, jak bychom si představovali, stín je přece příjemnější než ostré sluníčko.
V létě se také hodně běžeckých závodů přesouvá pod stromy, tedy do lesa, což je asi logické. V letošním roce ale sleduji, že obsazenost těchto závodů není taková jako dříve. Nemám nyní na mysli ty velké masové komerční závody typu Běhej lesy a jim podobné, ale ty malé lokální. Kde je problém, pominu-li dnešní vysokou inflaci a drahé pohonné hmoty, když všichni s kým mluvím „touží“ po běhání v lese? Odpověď není jednoznačná a zaslouží spíše hlubší zamyšleni, ale nejsem si jistý, zda to někoho zajímá.
Nedávno jsem psal obecně o malých závodech a vlastně vše, co jsem tehdy napsal, platí i zde, jen s tím rozdílem, že mluvím výhradně o lesních závodech. Takže věci jako dokonalý servis, atraktivní lokalita, obrovská marketingová podpora, silní partneři, velké množství běžců. Všechny tyto náležitosti hrají ve prospěch všech velkých závodů v přírodě. Pořadatelé malých závodů se musí naopak spoléhat na přízeň nejvěrnějších a těch, co už jednou jejich závod běželi, byli spokojeni a rádi se vrací na místo, kde se jim to líbilo. Jenže i tato skutečnost občas nevychází, což vlastně sleduji zvláště v letošním roce. Jestli navíc nezískáte přízeň nějakého solventního partnera, jste vlastně ztraceni.
Běžel jsem ve svém životě mnoho trailových a lesních závodů a mohu potvrdit, že nejhezčí jsou právě ty, kde není až tolik běžců a trasa vede v neznámé přírodě, mnohdy krásnější než trasy těch velkých. Vždy tvrdím, že jsem velký optimista, přesto v tomhle případě jsem spíše realista a z tohoto důvodu budu muset upravit i své plány do budoucna. Není to jednoduché, ale pro přežití nutné.
Jenom malý příklad demonstrující to, co jsem výše uvedl. Mnozí raději poběží velký závod s plným servisem, na který musí dojet několik desítek kilometrů než závod, konající se za jejich humny. Nemám pravdu? Ačkoliv se může zdát, že jsem z toho smutný, není tomu tak. Jsem spíše rozmrzelý z myšlení dotyčných lidí. O to víc si nesmírně vážím těch, kteří uvažují podobně jako já a cení si odvedené práce na malém závodě. V žádném případě ale nepopírám náročnost přípravy velkého závodu.
Tvrdím, že na skvělý trailový či lesní závod není potřeba jezdit do vzdálených míst většinou chráněných krajinných oblastí, ale stačí se rozhlédnou kolem sebe. Uvidíte plno lesů a v něm mnoho nádherných tratí. Důležité je najít takovou trasu, která nebude nudná, bude mít zajímavý profil a hodně členitá. Tuto svoji myšlenku chci stále prosazovat. Zjišťuji však, že ani tyto faktory již mnohým běžcům nestačí. Je to škoda, poněvadž neví o jaký skvělý zážitek přichází. Zkuste se nad tím zamyslet, až budete přemýšlet na jaký lesní či trailový závod se přihlásíte. Možná zjistíte, že krásný závod máte co by kamenem dohodil.
Jirka Mašek TEMPO MAKERS