BĚHEJTE, TRÉNUJTE, ALE TAKÉ U TOHO SPRÁVNĚ PŘEMÝŠLEJTE
Milí příznivci TEMPO MAKERS 🙂
Moji velkou vášní je číst si rozhovory se zajímavými osobnostmi, zvláště sportovci. Zdůrazňuji, že zajímavými, neboť ne každý skvělý sportovec umí odpovídat pravdivě na otázky a spíše vše bere jako skvělou příležitost se zviditelnit a podle toho i odpovídá. Proto mě nedávno zaujal krásný a upřímný rozhovor z jednou z našich nejlepších plavkyň Barborou Závadovou, která nečekaně ve dvaceti osmi letech ukončila sportovní kariéru.
Líbila se mi hlavně odpověď na otázku, proč skončila s aktivní činností ve věku, kdy mnozí bývají na vrcholu sil. Odpověď byla naprosto spontánní a upřímná a posuďte sami.
„V deseti jsem nastoupila do sportovní třídy a začala trénovat až sedmkrát týdně. Měla jsem štěstí, že jsem nikdy neměla vážnější zranění. Spíš mě začala zrazovat hlava. Nepřipouštěla jsem si, že stárnu. Nepřesvědčila jsem se, že mám víc regenerovat. To je ale moje povaha, buď sto procent, nebo nic. Vím, že to je jedna z mých špatných vlastností. Možná stačilo ubrat pár procent tréninku na úkor odpočinku a loučení mohlo být jiné a jindy.“
Možná vám to nepřijde správné srovnávat vrcholovou sportovkyni s námi, běžeckými amatéry. Ale přijde a naprosto oprávněně. Co třeba teze o zrazení hlavy, nepřipouštění si stárnutí a ubrání pár procent tréninku na úkor odpočinku? Že vám to nic neříká? Ale kdeže. Mnoho z vás, běžců a běžkyň, právě tuto praxi ve svém tréninku preferuje nebo spíše v činnosti, která by vám měla dělat radost. Každý den vyběhnout, každý den se vydat naplno. Když si navíc spočítají, že kdyby vynechali byť jen jeden den v týdnu, za rok je to padesát dva tréninků. Taková škoda, to přece nepřichází v úvahu, řeknou si. Těch, kteří takto uvažují je kolem nás obrovské množství. Všichni se zaštiťují závislostí na běhu, která ale neexistuje. Jen si namlouvají něco, co není pravda a postupně tím ničí své tělo a zákonitě i zdraví.
Ale abych se vrátil k tomu rozhovoru. Než aby si plavkyně nechala úplně zdevastovat tělo, rozhodla se skončit a dle mého názoru udělala správnou věc. Rozhodně to není prohra, ale jen důkaz, že i takové rozhodnutí je racionální a zcela správné. Nyní se vžila do role trenérky a své zkušenosti předává druhým. Dokázala potlačit výsledky jedince ve prospěch mnoha plavců, kterým pomáhá se sportem bavit. Přišla na to, že se tímto krokem dokázala uklidnit, že nemusí být každý den lepší než včera. Naučila se být na sebe hodnější. Mnoho z nás totiž bojuje ve sportu s tím, že jsme na sebe až příliš tvrdí. A když poté zklameme sami sebe, cesta zpět je hodně těžká. Přestaneme si věřit. Svatá pravda!
Nejsem vrcholový sportovec, ale mohu tento postup na svém příběhu potvrdit. Po téměř padesáti letech mi již tělo nefunguje tak, jak bych si představoval. Dokázal jsem to v sobě potlačit a zjistil, že je pro mě mnohem větším adrenalinem připravit pro běžce skvělý trénink, který je bude bavit a navíc i posune dál. Po takovém vydařeném tréninku jsem více emočně naladěn, než po doběhu skvělého závodu a když pak vidím výsledek mnohých na závodě, cítím v srdci příjemný pocit, že jsem nyní možná užitečnější, než kdybych se sám trápil na trati maratonu, který jsem mimochodem běhal vždy moc rád.
Rozhodně nechci, abyste jste v mladém věku, jako Barbora Závadová, skončili s aktivním pohybem. Jen se zamyslete, zda to vaše „nesměrné“ úsilí nemá zcela jiný, většinou zástupný účel, než jaký je ten pravý. Tělo je od toho, aby nám složilo jak nejlépe a nejdéle to půjde, a ne abychom co nejdříve opotřebovali ne-li rovnou zničili všechny jeho součástky, které jsou nenahraditelné, a poté brečeli, co jsme to udělali. Lépe je tomu předejít, co říkáte? Hlava dokáže zázraky, jen je třeba ji správně používat.
Jirka Mašek TEMPO MAKERS